Nezapomenout na nezasloužené vyvolení
Dobrý den bratři a sestry,
Během těchto 48 hodin, kdy jsem mezi vámi, jsem zaznamenal něco zvláštního – promiňte, že to tak říkám – něco zvláštního v ekvádorském lidu. Všude, kam jsem přišel, mne vždycky vřele, radostně, srdečně a zbožně přijali. Všude. V této zbožnosti, v tomto způsobu prosby o požehnání od nejstaršího po nejmladšího, je něco zvláštního: ten posunek (dotýká se srdce). Kladl jsem si otázku: Jaký recept má tento lid? Přemýšlel jsem o tom, modlil se a ptal se Ježíše: „V čem je zdejší lid odlišný?“ A dnes ráno mne to napadlo: Je to oním zasvěcením Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu (které nechal vykonat prezident Moreno roku 1874 – pozn. překl.). Myslím, že vám to musím sdělit jako Ježíšovo poselství: Veškeré bohatství, které máte – spiritualita, zbožnost a hloubka – vychází z této odvahy, kterou projevil národ uprostřed velmi těžkých dob zasvěcením Kristovu Srdci, božskému a lidskému Srdci, které nás tolik miluje. V tom vnímám to božské a lidské. Zajisté vy a také já jsme hříšníci, ale Pán všem odpouští. Toto si chraňte. Pár let poté se konalo zasvěcení Mariinu Srdci. Nezapomínejte na toto zasvěcení, které je skutečně zásadním momentem v dějinách ekvádorského lidu. Cítím, že z tohoto zasvěcení plyne milost, kterou máte, a zbožnost, kterou se vyznačujete.
Dnes mám mluvit k vám kněžím, seminaristům, řeholnicím a řeholníkům. Mám připravenou promluvu, ale nechce se mi ji číst. Předám ji tady předsedovi konference vyšších řeholních představených, aby ji pak publikoval.
Myslel jsem na Pannu Marii. Pár slov o Marii. Nevím, zda jsem o tom už mluvil dříve, protože moje paměť není dobrá. „Ať se mi stane...“ Ano, předtím Maria požádala o vysvětlení andělova poselství… A později další její slova: „Udělejte všechno, co vám řekne.“ Maria nikdy nebyla protagonistkou. Vždycky, celý život žila jako učednice, první učednice svého Syna a uvědomovala si, že všechno, čím byla, je čirá Boží štědrost. Uvědomovala si tuto štědrost. Proto chce, aby se tato Boží štědrost ukázala. Řeholnice, řeholníci, kněží a seminaristé: denně se vracejte k této nezasloužené štědrosti, se kterou si vás Bůh vyvolil. Neplatili jste vstupné za přijetí do semináře nebo do noviciátu. Nevysloužili jste si to. Pokud zde je nějaký řeholník, kněz, seminarista nebo sestra, který si myslí, že si to zasloužil, ať zvedne ruku! Všechno je gratis. Veškerý život řeholníka, řeholnice, kněze, seminaristy se ubírá touto cestou. I toho, kdo je biskupem. Denně se k tomu vracejme: „Pane, dnes jsem učinil toto, tamto se mi povedlo, měl jsem tyto těžkosti...“ Všechno je však gratis! Nezasloužená štědrost. Jsme adresáty Boží štědrosti. Pokud na to zapomínáme, postupně se stáváme důležitými. Myslíme si: „Podívej, co krásné se mu podařilo! Podívejte, toho jmenovali biskupem! A tamtoho monsignorem!...“ A tak se pozvolna vzdalujeme od toho, co tvoří základ, od něhož se Maria nikdy neoddělila, tedy od Boží štědrosti.
Jedna bratrská rada: každý den – večer před spaním je asi nejlepší moment – pohlédněte na Ježíše a řekněte: „Všechno jsi mi dal gratis“ a pak pokračujte. Proto když mi změní destinaci, když nastane nějaká těžkost, nestěžuji si, protože všechno je gratis! Nic si nezasluhuji! Tak si počínala Maria! Svatý Jan Pavel II. v exhortaci Redemptoris Mater – doporučuji ji k přečtení. Je pravda, že svatý Jan Pavel II. měl jakýsi krouživý způsob myšlení. Byl profesorem, ale byl mužem Božím. Proto je třeba číst jej víckrát, aby bylo možno vysát veškerou obsaženou šťávu. - A on říká, že Maria – nyní si nepamatuji přesně tu větu, ale cituji ten fakt – že Marii se možná pod křížem chtělo říci: „Bylo mi řečeno, že zachrání Izrael, byla jsem oklamána!“ Neřekla to však a ani si to nepřipustila, protože byla ženou, která věděla, že všechno dostala gratis. Bratrská a otcovská rada zní: každý večer se vždy ponořte do této nezaslouženosti a řekněte: „Stalo se, díky, neboť všechno jsem dostal od Tebe.“
Dále vám chci říci, abyste pečovali o zdraví a hlavně se snažte nepodlehnout jedné velice nebezpečné nemoci, která ohrožuje ty, kdo byli gratis vybráni Pánem, aby mu sloužili a následovali Jej: nepodlehněte duchovnímu Alzheimerovi. Neztraťte paměť, zejména paměť svého původu.
Vzpomeňme na scénu, kdy je prorok Samuel poslán pomazat Izraelského krále a jde do Betléma do domu jistého pána jménem Jesse, který měl sedm či osm synů. Bůh prorokovi řekl, že jeden z nich bude králem. Spatřil jednoho z nich a hned si řekl: „To je on!“, protože byl největší, silný, krásný... Zdálo se, že je odvážný. A Bůh mu řekl: „Ne, to není on.“ Boží pohled je jiný než pohled lidí. Prorok tak postupně potkává všechny syny, ale Bůh řekne: „Ne, ten ne.“ Prorok neví, co dělat, a táže se jejich otce: „To jsou všichni synové?“ A on mu odpovídá: „Ano, ještě jeden je tu, ten nejmladší. Pase ovce!“ – „Pošli pro něho!“ Přijde mladíček a Bůh prorokovi sdělí: „To je on!“. Vzali jej od ovcí na pokyn proroka, kterému Bůh řekl, aby byl prorokem. – Říkejme si spolu s ním: „Kdo jsem, když mne vzali od ovcí?“ – Nezapomínejte, odkud jste byli vzati, nezříkejte se svých kořenů. Svatý Pavel pravděpodobně tušil toto nebezpečí ztráty paměti a svému nejmilovanějšímu synovi, biskupovi Timotejovi, kterého vysvětil, dává pastorační rady. Jedna z nich se dotýká srdce, když mu připomíná víru jeho matky a jeho babičky (srov. 2 Tim 1,5), to znamená: odkud pochází. Nezapomínej na svoje kořeny, nepovažuj se za povýšeného.
Nezaslouženost je milost, která se nesnese s povýšeností. A když nějaký kněz, seminarista, řeholník či řeholnice nastoupí kariéru – a nemyslím nic negativního, jen obyčejnou lidskou kariéru – začíná ponenáhlu podléhat duchovnímu alzheimerovi, začíná zapomínat, odkud pochází.
Dva principy pro vás kněze a zasvěcené osoby: každý den obnovujte vnímání nezaslouženosti. Pocit vděčnosti za svoje vyvolení. Nikdo z nás si to nezasloužil. A proste o milost neztratit paměť, necítit se důležitě. Je velmi smutné vidět kněze, řeholníka či řeholnici, jak doma mluví dialektem nebo mateřským jazykem – jedním z těch mnoha ušlechtilých starodávných jazyků, kterými Ekvádor oplývá – a potom svůj jazyk zapomene. Je smutné, když už jím nechtějí mluvit. To znamená, že zapomněli, odkud pocházejí.
Nezapomínejte na to a proste o tuto milost paměti. Toto jsou dva principy, které jsem chtěl podtrhnout. Pokud je budete uplatňovat, což vyžaduje každodenní práci – každý večer si připomenout milost a prosit o ni – když tyto principy budete žít, propůjčí vám dva životní postoje. Prvním je služba. Bůh mne vyvolil a vzal, ale proč? Abych sloužil a touto službou se vyznačoval. Ne že si ponechám svůj čas a svoje věci. Potom zavřu úřad a... řeknu si: „Jo, mám jít žehnat dům, ale jsem unaven... v televizi je pěkný seriál...“ To platí i pro sestry! Služba, služba a nic jiného. Sloužit, když jsme unaveni, a sloužit, když nás lidé unavují. Vyprávěl mi jeden starý kněz, který celý život učil teologii na univerzitě – vyučoval i literaturu, byl mimořádně talentovaný – že když odešel do penze, požádal provinciála, aby jej poslal do chudinské čtvrti, k obyčejným lidem. Tento řeholník jednou za týden přicházel do komunity na teologické fakultě a povídal si s ostatními. Jednoho dne řekl jednomu ze svých kolegů, který vyučoval eklesiologii: „Chybějí ti dvě teze.“ – „Jaké?“ - „Svatý Boží lid je bohorovný, tedy dělá co chce a působí ontologickou únavu.“ – V tom je velká moudrost. Protože kdo se pustí do služby, musí se nechat unavit, aniž by ztrácel trpělivost. Taková je totiž služba: Ani chvíle ti nepatří, ani okamžik není tvůj. Jsem zde pouze pro službu, abych sloužil v tom, čím mám sloužit, sloužit před svatostánkem, prosit za svůj lid, za svoji práci, za lidi, které mi Bůh svěřil. Služba se tedy mísí s nezaslouženou štědrostí. A proto, jak říká Ježíš, co jsi přijal gratis, dávej gratis. Prosím vás, prosím, nepřipusťte, aby se za milost platilo. Pastorace ať je zadarmo. Je to tak ohavné, když někdo ztratí tento cit pro nezaslouženost... a dělá třeba dobré věci, ale utrpí takovou ztrátu.
Druhým postojem, který je patrný u řeholníka či řeholnice, který žije oněmi dvěma principy – tedy nezaslouženou štědrostí a pamětí - je radost a veselost. To je další Ježíšův dar, který dostaneme, pokud o něj prosíme a pokud nezapomeneme na ony dva sloupy svého kněžského a řeholního života. Denně obnovujte cit pro nezaslouženost a nezapomínejme, odkud pocházíme.
Možná někdo řekne: „Ano, otče, vždyť jste nám řekl, že receptem našeho lidu je to, že patříme Nejsvětějšímu Srdci.“ – Ano, to je pravda. Nabízím vám však tento další recept, který je ve stejném duchu, a tím je cit pro nezaslouženost. Ježíš se stal „ničím“, ponížil se, pokořil, stal se chudým, aby nás obohatil svojí chudobou. Gratis! Paměť! Pamatujme tedy na divy, které Pán učinil v našem životě.
Kéž Pán tuto milost udělí nám všem, kteří jsme zde! Ať nadále žehná ekvádorskému lidu, kterému máte sloužit a jste povoláni sloužit. Ať vás žehná touto výjimečností, kterou jsem zmínil na začátku i nyní. Ať vám Ježíš žehná a Panna Maria ochraňuje.
Modleme se společně Otče náš, aby nám dal všechno gratis a uchoval nám Ježíšovu památku.
A prosím vás, modlete se, prosím, za mne, protože já také častokrát pociťuji to pokušení zapomenout na nezasloužené vyvolení Bohem a nepamatovat na to, odkud pocházím.
Přeložil Milan Glaser