Papež František k 500. výročí narození sv. Terezie od Ježíše

Vatikán. K dnešnímu 500. výročí narození sv. Terezie od Ježíše napsal Petrův nástupce list adresovaný generálnímu představenému bosých karmelitánů o. Xaveriovi Cannistrovi. Papež František považuje za prozřetelnostní, že právě na Rok zasvěceného života připadá významné jubileum světice z Avily, která je „bezpečnou vůdkyní a přitažlivým vzorem naprosté odevzdanosti Bohu“. Svatý otec poukázal na tři charakteristické stránky její osobnosti: zasvěcení zrozené ze setkání s Kristem, modlitbu jako nepřetržitý dialog s Bohem a komunitní život založený na mateřství církve.

„Svatá Terezie – čteme v papežově listu – je především učitelka modlitby. V její zkušenosti má ústřední postavení Kristovo lidství. Pohnuta touhou sdílet tuto osobní zkušenost s ostatními, popisuje ji živě a jednoduše jako dosažitelnou pro všechny, neboť spočívá v „důvěrném přátelství .. s Tím, od něhož víme, že nás miluje“ (Život, 8,5). Její vyprávění často přechází v modlitbu jako by chtěla uvést čtenáře do svého vnitřního dialogu s Kristem. Terezie nevyhrazovala modlitbě pouze určitý prostor či denní dobu, ale modlila se spontánně za nejrůznějších okolností: „Bylo by hrozné, kdyby se modlitba mohla konat jenom v nějakém ústraní“ (Kniha o zakládání, 5,16). Byla přesvědčena, že nepřetržitá modlitba je hodnotná, i když není vždycky dokonalá. Světice nás vybízí, abychom byli vytrvalí a věrní i uprostřed vyprahlosti, v osobních těžkostech a naléhavých povinnostech.
Pro obnovu zasvěceného života v dnešní době – pokračuje papež František – nám Terezie zanechala obrovský poklad, plný konkrétních návrhů, cest a metod, které zdaleka nekončí u nás a nevedou ani k pouhému našemu vnitřnímu pokoji, ale vždycky nám umožňují začít od Ježíše a představují opravdovou školu růstu v lásce k Bohu a k bližnímu.

Svatá Terezie – píše papež v souvislosti s druhou charakteristikou osobnosti španělské mystičky – začala žít nový život v důsledku svého setkání s Ježíšem a proměnila se v neúnavnou šiřitelku evangelia (srov. Život, 23,1). Toužila sloužit církvi a uprostřed vážných problémů svojí doby nebyla pouhou divačkou reality, která ji obklopovala. V postavení ženy i se svými zdravotními obtížemi se rozhodla – jak sama píše - „vykonat to málo, co záviselo na mně: plnit evangelní rady co možná nejdokonaleji a starat se o to, aby tak jednalo i těch málo řeholnic v tomto domě“ (Cesta k dokonalosti, 1,2). Tak začala tereziánská reforma, v níž od sester požadovala, aby v rozhovoru s Bohem nejednaly o „bezvýznamných věcech“, když „je svět v plamenech“ (ibid., 1,5). Touto misionářskou a církevní dimenzí se bosí karmelitáni i bosé karmelitky vždycky vyznačovali. 
Stejně jako tehdy nám také dnes světice otevírá nové horizonty, svolává nás k obrovskému tažení, abychom totiž hleděli na svět Kristovýma očima, hledali, co hledá On, a milovali, co miluje On.

Svatá Terezie – píše papež v souvislosti se třetí charakteristikou její osobnosti – věděla, že ani modlitba, ani misijní poslání není udržitelné bez opravdového komunitního života. Učinila proto bratrství základem svých klášterů: „sestry musí milovat všechny stejně, být spřátelené se všemi a navzájem si pomáhat“ (ibid., 4,7). A velmi pečlivě varovala své řeholnice před rizikem sebevztažnosti v komunitním životě, který – podle ní - spočívá „ve zřeknutí se sebe samých a svých potěšení“ (ibid., 12,2) a v našem odevzdání se do služby druhých. Jako prevenci tohoto rizika doporučovala světice z Avily svým sestrám především ctnost pokory, která nespočívá v zevnější ledabylosti, ani vnitřní plachosti duše, nýbrž v dobrém seznámení se s vlastními možnostmi a s tím, co v nás může učinit Bůh (srov. Duchovní vztahy, 28). Opakem je to, co nazývá „falešnou ctí“ (Život, 31,23), zdroj klepů, žárlení a kritik, které vážně poškozují vztahy vůči ostatním. Tereziánskou pokoru tvoří sebepřijetí, poznání vlastní důstojnosti, misionářská smělost, vděčnost a odevzdanost Bohu.

Tereziánské komunity s těmito svými ušlechtilými kořeny jsou povolány být domovy komunikace, schopné dosvědčovat bratrskou lásku a mateřství církve a předkládat Pánu potřeby světa zraňovaného rozděleními a válkami“ – píše papež František v listě adresovaném generálnímu představenému bosých karmelitánů. V samotném závěru pak Petrův nástupce děkuje řeholním komunitám tereziánského Karmelu za to, že „svojí modlitbou doprovázejí velké zkoušky církve a výzvy, které před ní stojí“.