Papež: Narcismus je to nejhorší, co může potkat zasvěcené osoby

“Chtěl bych začít vzpomínkou na naše mučedníky v Iráku a Sýrii. Jsou to mučedníci dneška – možná některé nebo mnohé z nich znáte. Nedávno za mnou na náměstí sv. Petra přišel jeden irácký kněz a předal mi malý křížek – patřil knězi, kterému podřezali hrdlo, protože nezapřel Ježíše. Ten kříž nosím u sebe…“

Oslovil papež spatra přítomné poté, co odložil předem napsanou promluvu. Pak si vyslechl trojici otázek, které kladli syrský salesián z Aleppa, indická řeholnice a španělská řeholnice jménem jiné klauzurní sestry. V odpovědi Svatý otec mladé řeholníky a řeholnice varoval před přílišným pohodlím a strnulostí zasvěceného života. Přísné dodržování pravidel odnímá svobodu, vysvětloval papež a poukázal na sv. Terezii z Avily. Byla natolik svobodnou ženou, až ji to dovedlo před inkvizici, dodal.

“Zasvěcený život může být neplodný, když není dostatečně prorocký, když se v něm nepovolují sny. (…) Proroctví a schopnost snít jsou opakem nepružné ztuhlosti. Rigidní lidé nemohou snít! Pomysleme na to, co Ježíš říká o topornosti zasvěcených osob své doby ve 23. kapitole Matoušova evangelia…Dodržování pravidel nesmí být neúprosné, jinak se promění v egoismus. Zajímáme se pouze sami o sebe a cítíme se spravedlivější než ostatní lidé.“

Jako účinný nástroj proti zmíněné neoblomnosti papež jmenoval otevřenost srdce a dialog – zejména v rámci řeholního společenství. A to i na úkor případných hádek:

“Také apoštolové se v počátcích ostře přeli. Na tom není nic špatného! Po prudké hádce si ale byli schopni odpustit díky tomu, že byli velice otevřeni Duchu svatému. Řeknu vám nyní něco nepříjemného, ale chci být upřímný – jedním z hříchů, s kterým se často setkávám v komunitním životě, je neschopnost odpustit si mezi bratry a mezi sestrami.“

S tímto hříchem, pokračoval papež, se pojí další – pomluva. Běžte se vyzpovídat, jestliže někoho pomlouváte, doporučil František.

“Vždy totiž pomlouváme ve tmě a ta je říší ďábla, zatímco Ježíšovým královstvím je světlo. Pokud něco máš proti svému bratru či sestře, nejprve se pomodli a uklidni v duši a pak to běž dotyčnému říci. Nikdy ale neshazuj pomlouvačnou bombu, protože tak zamoříš život řeholní komunity. Z osoby zasvěcené Bohu se tak stává terorista, který na svou komunitu svrhnul ničivou bombu.“

V souvislostí s vratkostí v řeholním povolání římský biskup zdůraznil, že toto pokušení nepřichází s dnešní „tekutou“ a vykořeněnou dobou, nýbrž existovalo již od počátku zasvěceného života. Ze spisů pouštních otců lze čerpat ponaučení, jak nalézt vnitřní vyrovnanost a pokoj. Je třeba bojovat až do konce, protože smrt bude – podle sv. Terezičky – okamžikem největší nestálosti.

“Kultura dočasnosti vstoupila do církve a řeholních společenství, ale také do manželství a rodiny. Proti ní stojí Boží kultura definitivnosti: Bůh navždy poslal svého Syna! Nikoli prozatímně a třeba jedné generaci či jednomu národu, nýbrž všem. Všem a navždy! Toto je měřítko duchovního rozlišování. Ptejme se sami sebe, zda jsou součástí provizorní kultury. A abychom se nerozpadli, berme na sebe definitivní závazky.“

Vybízel papež František. Kam dnes církev vysílá mladé řeholníky a řeholnice?, zněla další otázka. Zve je k tomu, aby hlásali evangelium s hořícím srdcem a vydávali svědectví vlastním tělem a životem. Pokud srdce nehoří pro Krista, nepomohou knihy, evangelizační kurzy, ani organizační náležitosti, poznamenal Svatý otec.

“Odpusťte mi můj feminismus, ale rád bych nyní poděkoval za svědectví zasvěceným ženám. (bouřlivý aplaus)… ale nikoli všem, protože některé jsou poněkud hysterické(smích, aplaus)… Vy, ženy, vždy kráčíte v prvních řadách. Proč? Jste totiž matky, nesete v sobě mateřství církve, a to vás přibližuje lidem. (…) Řeholní sestra je obrazem Matky církve a Matky Marie. V tom spočívá vaše role v církvi – ztělesňovat její něhu, mateřství a lásku. Zůstávejte tedy v první řadě, ale s tímto posláním.“

Závěrečnou část své obsáhlé promluvy papež věnoval jinému klíčovému slovu řeholního života, kterým je paměť, především vzpomínka na vlastní povolání. Naučme se vyprávět svůj život před Pánem, naléhal papež, který se podělil o vzpomínku na den svého povolání – 21. září 1953.

“Rád bych zakončil dvěma slovy. První je narcismus, tedy shlížení se sám v sobě, což je snad nejhorší možný postoj zasvěcené osoby. Vyvarujte se ho. (…) Usilujte o jeho opak, který nás ze všeho vysvléká, tedy o adoraci. Myslím, že to je bod, který musíme prohloubit. (…) Modlitba tiché adorace: „Ty jsi Pán“, jako pravý opak sebezrcadlícího narcismu. Adorace – tímto slovem skončím. Buďte adorujícími ženami a muži.“

A modlete se za mne, loučil se papež s účastníky mezinárodního setkání mladých řeholnic a řeholníků.