Římský biskup se setkal se zasvěcenými osobami své diecéze

V rámci Roku zasvěceného života se 16. kbětna ve vatikánské aule Pavla VI. konalo setkání římského biskupa se šesti tisíci zasvěcenými osobami jeho diecéze. Členilo se do dvou částí – první hodinu vyplnila svědectví, modlitba a reflexe nad povoláním zasvěcených osob. V poledne pak do audienční síně přišel papež František, který po úvodním pozdravu kard. vikáře Valliniho zodpověděl čtyři otázky. V zastoupení dvaceti pěti tisíc zasvěcených osob římské diecéze je položili dvě ženy a dva muži – augustiniánská sestra, která zastupovala 28 kontemplativních římských klášterů, dále jedna zasvěcená panna, kněz z kongregace Misionářů sv. Karla Boromejského a konečně kapucínský terciář od Bolestné Matky, který působí jako kaplan v římské věznici pro mladistvé.
Papež František odpovídal spatra.

První otázku položila kontemplativní řeholnice z augustiniánského kláštera Santi Quattro Coronati. Zajímalo ji, jak dosáhnout rovnováhy mezi dimenzemi skrytého a viditelného svědectví kontemplativního života ve městě.

„Mluvíte o delikátní rovnováze. Je to delikátní rovnováha mezi skrytostí a viditelností. A řeknu víc. Je to napětí mezi skrytostí a viditelností. Je-li mnišské povolání určitým napětím ve smyslu vitálním, tedy jako napětí věrnosti, pak tuto rovnováhu lze pochopit správně. Rovnováhu lze totiž chápat jako nějaký rozpočet, dát trochu tady a trochu tam. Avšak napětí vzniká Božím povoláním ke skrytosti a do určité míry také ke zviditelnění. Jak by ale měla vypadat tato viditelnost a jaká by měla být ona skrytost? Je určité napětí, které prožíváte v duši. Toto je vaše povolání: buďte ženy v napětí mezi tímto postojem hledání Pána a skrytosti v Pánu a povoláním být jakýmsi znamením.“

„Zdi kláštera jsou znamením nedostatečným - pokračoval Svatý otec a vyprávěl o jedné klauzurní sestře, která mu před několika měsíci napsala dopis, ve kterém mu vylíčila, jak začala pracovat s chudými. Nejprve na klášterní fortně, kam přicházeli bezdomovci pro jídlo, pak začala vycházet ven, až nakonec odešla úplně s tím, že se »její klauzurou stal svět«. „Zeptal jsem se jí – řekl František - »Drahá sestro, vy máte přenosnou klauzurní mřížku (hovornu)?«. (smích, potlesk) - Toto je chyba,“ dodal.

„Bylo by však stejnou chybou nechtít slyšet a vidět nic. Možná mi řeknete: »Otče, a mohou do kláštera přicházet zprávy ze světa?«. Musí. Ne však nějaké klepy z bulvárních médií. Zprávy o tom, co se děje ve světě např. o válkách, nemocích a souženích. Proto se nikdy nesmíte zříci kontaktu s lidmi. Některé kláštery mají třeba záznamník, kam lidé volají, svěřují své starosti a prosí o modlitbu. V některých klášterech se dívají na televizní zpravodajství.. Nevím, to záleží na pravidlech každého kláštera. Vždycky je však důležité mít spojení se světem, protože vaše povolání není útěkem. Naopak, jste na bitevním poli. Je to boj a prosíte Pána za toto město.“

„Některé kláštery - řekl dále papež - věnují půl hodiny či hodinu svého času denně na podávání jídla těm, kdo o ně přicházejí žádat. A střídají se v té službě. To neprotiřečí skrytosti v Bohu. Službou je úsměv, protože úsměv řeholnice otevírá srdce! Úsměv mnišek nasytí více než pokrm. Sestra, které chybí úsměv, něco postrádá.“

„V klášteře existují také problémy, boje – jako v každé rodině – malé boje, nevraživosti apod. To umožňuje chápat, jak trpí lidé v rodinách, kde jsou manželské hádky a rozvody. Cítíte, že tudy cesta nevede, obětujete se Pánu a hledáte cestu pokoje v klášteře, aby Pán zavedl pokoj do rodin a mezi lidi… Možná mi řeknete: »Řekněte mi, Otče, když čteme o zkaženosti ve světě, ve městě, může se zkaženost vyskytnout i v klášterech?« - Ano, když zanikne paměť. Když dojde ke ztrátě paměti! Paměť povolání, paměť prvního setkání s Bohem, paměť zakládajícího charismatu. Nastane-li ztráta této paměti, pak duše zesvětští, přemýšlí o světských věcech a ztratí onu horlivost modlitby, přímluvné modlitby za lid.“

V závěru své odpovědi na první otázku papež zmínil také způsoby, jak se může kontemplativní klášter podílet na duchovním životě diecéze. Připomněl nejen potřebu modlit se za kněze, ale poukázal také důležitou službu, kterou mohou klauzurní sestry poskytnout kněžím tím, že je vyslechnou. „Znám mnoho kněží – řekl František – kteří jsou v pravidelném kontaktu s klauzurními sestrami a duchovně je to obnovuje.“

Druhá otázka, kterou položila řeholní sestra pracující mezi chudými, se týkala vzájemného vztahu mezi povoláním k celibátu a povoláním k manželství. Mohou se vzájemně obohacovat?

„Položila jste krásnou otázku: Jsou láska v manželství a láska v zasvěceném životě toutéž láskou? Mají kvalitu stálosti, věrnosti, jednoty a srdečnosti. Jsou to závazky a výzvy. Proto se o řeholnicích říká, že jsou Kristovy nevěsty. Zasnubují se Pánu. Měl jsem strýce, jehož dcera se stala řeholnicí a on říkával: Já jsem teď tchánem Pána! (smích, potlesk) Moje dcera je totiž Pánovou nevěstou.“

„Zasvěcený život ženy v sobě má snubní dimenzi – pokračoval papež. Mužské zasvěcení také. O biskupovi se říká, že je ženichem církve, protože je jakoby na Ježíšově místě. Ale u žen je tato snubní dimenze velice důležitá. Řeholnice jsou totiž obrazem církve a Matky Boží. A nezapomínejme, že církev je ženského rodu.“

„Věrnost, výraz lásky zasvěcené ženy, musí – avšak nikoli protože musí, tedy z povinnosti, nýbrž z jakési přirozené spřízněnosti – musí odrážet věrnost, lásku a něhu matky církve a matky Marie. Žena, která zasvěcením nevstoupí na tuto cestu nakonec pochybí. Mateřství zasvěcené ženy! Přemýšlejme o tom. Jak je mateřská Maria a jak je mateřská církev. Ptala jsi se, jak přiblížit a osvětlit cestu jedněch i druhých a jedněch pro druhé na cestě do Království.“

„Mariina láska a láska církve – pokračoval papež – je konkrétní láska. Konkrétnost je kvalita tohoto mateřství žen, řeholních sester. A jak má tato konkrétnost zasvěcených žen vypadat nám podávají blahoslavenství a pak 25. kapitola Matoušova evangelia.“

„Konkrétnost a konkrétnost lásky je velmi nesnadná. Velmi obtížná. Když se žije v komunitě, vyskytnou se tam problémy, které všichni známe – nevraživost, řeči – toto jsou věci konkrétní, ale nedobré! Konkrétnost dobroty a lásky je v tom, že vše odpouští. Je-li třeba říci pravdu, je třeba tak učinit zpříma, ale s láskou. Nejprve se pomodlit než někomu něco vyčíst a potom prosit Pána, aby to napomenutí rozvinul. To je konkrétní láska.“

Láska vás žen je konkrétní mateřská láska. A matka nikdy neočerňuje svoje děti. A stejně tak ani řeholnice nemluví špatně o spolusestrách, ale vždycky je omlouvá – řekl František v odpovědi na druhou otázku.

Třetí tazatel, O. Gaetano Saracino, je dnes farářem v římské farnosti, kde před více než dvaceti lety vznikl takzvaný “Svátek národů”, tedy slavnostní setkání různých krajanských komunit, jejich tradic a zvyků, které dnes probíhá na diecézní úrovni. Člen kongregace Misionářů sv. Karla Boromejského má nicméně pocit, že různá charismata v rámci diecéze mezi sebou spíše soupeří než aby spolupracovala. A dále: Proč se někteří biskupové domnívají, že mohou řeholníkem řešit nouzi diecézního personálu, ptal se Svatého otce.

”Na začátku jsi mluvil o slavnosti a to je myslím jedna z věcí, na kterou my, křesťané, zapomínáme. Slavnost je teologická kategorie, najdeme ji také v Bibli. Až se dnes vrátíte domů, přečtěte si 26. kapitolu z Deuteronomia”.

Papež pak převyprávěl zmíněný úryvek, ve kterém Mojžíš vyzývá lid, aby Bohu přinášel oběť prvotin z půdy, která mu byla darována. Součástí této oběti je upamatování se na minulost egyptského otroctví, vyznání víry, díkůvzdání Pánu a konečně domácí oslava, vypočítal papež.

”Slavit znamená řídit se tím, co říká tento úryvek. Konečným cílem je modlitba, radost z upamatování se na vše, co pro nás Pán učinil a co nám dal. A také radost z plodu své práce, kvůli kterému oslavuji. I když se ve farnostech někdy slaví, něco tam chybí. Panuje přílišná přísnost. Domníváme se, že nám prospěje kázeň. Vše je jasně dané: děti jdou k přijímání, je to krásné, pěkně se učí katechismu. Ale schází tu hluk, povyk, veselí. Schází srdečná oslava ve společenství.”

Na druhou část otázky papež František reagoval:

”Jednou z nejtěžších věcí pro každého biskupa je nastolení souladu v diecézi. (…) Není snadné jej najít. Každý hledá vlastní zájem – neříkám, že pokaždé, ale tato tendence tady je a je lidská. Je to trochu hříšný postoj, ale zkrátka už je takový…Z toho důvodu nyní církev zamýšlí předložit jeden starší dokument, Mutuae Relationes, o vztahu řeholníků a biskupů. Synoda v devadesátém čtvrtém roce požádala o jeho revizi, ale dosud se nic neudělalo. Vztah řeholníků k biskupovi, diecézi a diecézním kněžím není snadný. Právě proto je nutné pracovat společně na utváření pastoračních plánů. Tak se dělá církev. Biskup nesmí řeholníky využívat jako vycpávky v nouzi, ale řeholníci nesmí využívat biskupa jako šéfa firmy, který dává práci.”

Posláním kapucínských terciářů od Panny Marie Bolestné je doprovázet mládež, která sešla z cesty. Její člen, O. Gaetano Greco, působivě vyprávěl o pětačtyřicetileté pastoraci v římském vězení pro mladistvé, kam papež František zavítal na Zelený čtvrtek krátce po nástupu na Petrův stolec. Jeho čtvrtá a poslední otázka však směřovala jinam – ptal se, jak více v církvi zhodnotit přítomnost žen, a zejména zasvěcených žen.

”Když Otec Gaetano mluvil o svém osobním příběhu, zmínil se o tom, že měl původně ve věznici nahradit na 2 až 3 týdny spolubratra, ale nakonec zůstal 45 let. Ačkoli nerad, udělal to z poslušnosti k představenému. Proto si dovolím pár slov o poslušnosti. Pavel používá tohoto slova, když mluví o mystériu Ježíše Krista a jeho plodnosti: “Byl poslušným až k smrti, a to smrti na kříži”. Ponížil se. Poslechl! Je pravdou, že jako každá ctnost a teologický pojem může být poslušnost vystavena pokušení a stát se kázeňským postojem. Avšak poslušnost v zasvěceném životě je mystérium, (…) nelze jej pochopit než ve světle Ježíšovy cesty. Tajemství poslušnosti znamená podobat se Ježíši v cestě, kterou vykonal. A plody jsou pak viditelné. Děkuji Otci Gaetanovi za jeho svědectví, protože o poslušnosti se říká mnoho věcí… Ale co je to poslušnost? Přečtěte si druhou kapitolu z listu Filipanům, pouze tam ji lze pochopit. Nikoli na provinční nebo generální kapitule, kde se jí můžeme hlouběji zabývat, poslušnost poznáme ji jenom v tajemství Ježíše Krista.”

Ve vlastní odpovědi na otázku Svatý otec vyzdvihl, že zasvěcený život je pro církev Božím darem, je to prorocký a bezplatný dar stejně tak jako povolání k zasvěcenému životu. Těchto darů si však nedokážeme cenit.

”Existuje tu pokušení sjednotit všechny zasvěcené osoby do homogenního celku, protože jsou všichni vlastně totéž. Druhý vatikánský koncil něco takového navrhoval, ale to není možné, protože zasvěcený život má zvláštní identitu, kterou Bůh daruje skrze charisma zakladateli nebo zakladatelce oné řeholní rodiny.

Další obtíží je duchovní doprovázení řeholníků a řeholnic, a není to výlučný problém ženských komunit, poznamenal papež.

”Ve své původní diecézi jsem radil sestrám, aby ve své vlastní komunitě nebo kongregaci vyhledaly moudrou a zkušenou řeholnici, která dobře prožívá své charisma, a aby jí svěřily duchovní vedení. Namítaly, že je to přeci žena. Odpovídal jsem, že duchovní vedení je laické charisma. V počátcích mnišství byli velkými duchovními vůdci právě laici. Nyní čtu nauku o poslušnosti sv. Silvána, onoho mnicha z hory Athos. Byl to tesař, potom hospodář, nebyl ani jáhen, ale velký duchovní vůdce. Představení mají hledat ve své provincii, kdo má charisma k duchovním vedení, a poté formovat k této službě.”

Svatý otec pak definoval rozdíly mezi zpytováním svědomí před zpovědí, které se týká konkrétních hříchů, a v rámci duchovního vedení, kde zasahuje hnutí v srdci.

”Myslím, že v tomto ohledu jsme dosud nezralí. Nevyzráli jsme v duchovním rozlišování, protože nám chybí duchovní vedení. Proto se potkáváme se zasvěcenými muži a ženami, kteří nevědí, co se děje v jejich srdci. Duchovní vedení jim může poskytnout moudrá žena či muž, kteří prošli formací.”

Dnes nejde jít kupředu jen s dobrou vůlí, podotkl papež, protože na to je svět příliš složitý. K duchovní formaci doporučil četbu významných duchovních vůdců, zejména z oblasti mnišství. Jak podotkl, mohou posloužit také poznatky humanitních věd, ale je třeba se přitom vyhnout psychologizování.
Zasvěcený život má z 80 procent ženskou tvář, pokračoval Svatý otec, a zasvěcená žena v církvi se má stávat tváří Matky církve a Marie, tedy jít cestou mateřství.

”Mateřství není jenom rození dětí. Mateřství znamená doprovázet v růstu, trávit hodiny u lůžka nemocného bratra, vydat svůj život v lásce, v oné něžné mateřské lásce. Na této cestě nalezneme hlubokou roli žen v církvi. Když mi říkají. To ne, ženy mají stát v čele úřadu. Ano, mohou stát v čele některých úřadů, ale to je pouhé funkcionářství. To ještě neodhaluje roli ženy v církvi.”

Role ženy v církvi spočívá v tom, aby mnoha způsoby uplatňovala svůj ženský génius, uzavřel papež František. V samém závěru se obrátil k 97ti leté řeholnici, která přišla na audienci a kterou předtím osobně pozdravil.

”Prohodil jsem s ní pár slov. Dívala se na mne svýma průzračnýma očima, s oním úsměvem sestry, matky a babičky. V ní bych chtěl vzdát hold vytrvalosti v zasvěceném životě. Někdo si myslí, že zasvěcený život je ráj na zemi. Ne, je to spíše očistec, ale ráj nikoliv. Není snadné v něm pokračovat. Když ale vidím člověka, který tu vydal celý svůj život, vzdávám díky Pánu. A vaším prostřednictvím, sestro, děkuji všem dalším sestrám. A také zasvěceným mužům. Mnohokrát děkuji!

Končil za bouřlivého aplausu papež František dnešní setkání s řeholníky a řeholnicemi římské diecéze.